RSS

Mám se začít bát?

19 lis

Ne, tohle není post o knihách s hororovou tématikou. Tohle je bohužel ze života, konkrétně něco, co se mi přihodilo dnes.

Abyste tomuto příběhu rozuměli, měli byste o mě něco vědět. Jsem studentkou práv a můj otec je vietnamského původu. Já sama jsem ve Vietnamu nikdy nebyla, jazyk až na pár slovíček vůbec neovládám a spousta lidí tvrdí, že na první pohled ani nepoznají, že jsem míšenka.

Dnes jsem ale zjistila, že existuje skupinka lidí, která to vždy pozná. Říká se jim rasově nesnášenliví. Nebojte, nic se mi nestalo. Jen jsem se trošku zamyslela, kam ten svět spěje a rozhodla se, že se opravdu nechci v tomto městě (Brno) moc zdržovat.

S kamarádkou z práv, se kterou shodou okolností i pracuju, jsme se domluvily, že se půjdeme podívat na nějaké to jednání na soud. Ostatně, škola to po nás i vyžaduje. Kdo znáte Brno, zřejmě si tuto ministory dokážete trochu živěji představit, každopádně pokusím se to co nejvíce přiblížit.

Naše práce je na stejné ulici jako brněnský krajský soud. My však měly zamířeno na prvostupňové řízení, takže Městský soud v Brně. Dojely jsme na nádraží, nechaly si těsně před nosem nechat ujet tramvaj (pardon, šalinu), protože lidi všude… Musely jsme tedy chvilku počkat na další, cca za 5 minut přijela šalina č. 8 a do té jsme nastoupily. Spolu s námi do ní nastoupil i pán pochybného vzezření.

Všimla jsem si ho už na zastávce. Vypadal, že mýdlo nebo vodu už pěkně dlouho neviděl, na zádech měl batoh napěchovaný věcmi, na hlavě kulicha, na očích sluneční brýle a byl zabalen do huňaté šály, takže z jeho obličeje toho vlastně moc vidět nebylo.

S kamarádkou, která je Brňačka (říkejme jí I.), jsme nastoupily a našly si místa k sezení nahoře hned za schody. Teď se asi hodí popsat tramvaj. Když do ní nastoupíte, tak je tam normálně prostor dole a pak pár schodečků, které vedou do vyvýšené části. Nechápu, proč to tak je. Přijde mi to nelogické, ale budiž. Za schody jsou na jedné straně dvě sedačky vedle sebe a pak na druhé straně jedno sedadlo.

Náš pochybný pán vyšel schody a udělal něco pro mě naprosto nepochopitelného. Zapřel se o zábradlí schodů a párkrát se na nich spustil dolů a nahoru jako třeba na bradlech. Netuším, proč to dělal. Asi nemá, jde jinde by si zacvičil? Nebo chtěl ukázat, jaký je silák? Jediné, čeho dosáhl, bylo rozšíření obrovského zápachu. Byly jsme nejblíž a mám docela dost citlivý čich, takže mi to nebylo úplně příjemné. Pak si pán sedl na to volné místo na druhé straně od nás. S I. jsme se na sebe podívaly a přemýšlely, jestli se nepřesunout jinam, ale nakonec jsem řekla, že ne, že na tu chvilku (3 zastávky) to už je jedno. Nevím proč, ale tak nějak mi to přišlo neslušné. Opravdu nechápu proč.

Pán najednou začal velice hlasitě nadávat, že cikánky by měly chcípnout a jít do p**e a tak. Udiveně jsme se na sebe s I. podívaly a tak nějak jsme to ignorovaly. Bavily jsme se o nějakých věcech do školy, myslím, že jsme řešily náležitosti odvolání a odvolací důvody. To, že pán tam div nevyřvával jsem naprosto ignorovala.

Jaké překvapení bylo, když se najednou naklonil nade mne, ruku v pěst směrem k mému obličeji (ale jen jako gesto, nevypadalo to, že mě chce opravdu praštit) a z jeho úst vyšlo: „Tak budeš už držet hubu, ty jedna vietnamská k**vo? Vypadni pryč. Jdi do pí*e, s cigánama…“ Už nevím, jaké všechny nadávky tam chrlil a kam mě vlastně posílal. Byla jsem jak opařená. S I. jsme vstaly a šly po schodkách dolů ke dveřím. Měly jsme jet ještě jednu zastávku, ale nehodlala jsem vystoupit jen kvůli nějakému takovému chlápkovi.

Samozřejmě jsem si to ani nechtěla nechat líbit. Věděla jsem ale, že pouštět se do konfliktu nemá smysl a taky by to nemuselo být úplně bezpečné. Takže jsem se jenom zeptala, kam mám jako podle něho jít. Na to jsem dostala odpověď, že teda do té pi*e, odkud jsem přišla. Řekla jsem už jen, že já jsem tady doma a byla jsem velice ráda, že chlap na zastávce před tou naší vystoupil.

Jakmile vystoupil, začali se samozřejmě ozývat lidé a celou situaci komentovat. Že to je strašné. A že člověk hlavně neví, jak se ten druhý zachová a tak.

Při cestě domů o nějakou tu hodinku později jsem čekala na zastávce Úzká, hned u Vaňkovky. Když jsem chvilku pozorovala ty lidi, co procházeli, došlo mi, kolik pobudů (nemůžu najít jiné slovo) tam je. Nechci nikoho škatulkovat, ale prostě přiznávám, že z takových lidí nemám dobrý pocit. A přijde mi, že jich je všude čím dál tím víc. A v Černovicích, kde teď bydlíme, je taky koncentrace dost vysoká.

Včera večer mi ujel autobus, šla jsem chvíli pěšky a pak čekala pár minut na zastávce Psychiatrická nemocnice. Příště už to určitě neudělám. Na lavičku, kde jsem měla položený relativně těžký nákup, si naprosto neslyšně sedl jeden pán tmavší pleti a naproti přes ulici zase nějaký jiný s baterkou prohlížel obsah popelnic.

Vždycky jsem říkala, že Brno je hnusné město a tento názor asi nikdy nezměním. Musím říct, že po dnešku se opravdu těším, až se přestěhuju zpátky do krásné Olomouce a doufám, že se tahle situace nebude šířit i tam.

A jelikož tohle má být primárně blog o knihách…už jsem skoro u konce Anatomie lži! Chuděrka knížka už je trošku unavená, jak ji pořád tahám s sebou v tašce. Asi ji už vysvobodím a dočtu ji. A třeba hned 🙂

 

Reklamy
 
Napsat komentář

Posted by on Listopad 19, 2015 in Osobní, Uncategorized

 

Vlastnosti:

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: