RSS

Category Archives: Knižní

Taková malá ochutnávka z knížky, kterou právě čtu

Jak můžete vidět v panelu napravo, tak právě čtu knihu Notwithstanding a musím říct, že se mi to rozhodně nečte dobře a proto jsem s ní ani moc nepokročila. Je vidět, že se jedná o opravdu umělecký jazyk – hodně knižních výrazů, s kterými nejsem až taková kamarádka a mnohdy je ani nenajdu ve slovníku. Abyste si nemysleli, že jsem úplně blbá, tak připomínám, že čtu knihu v angličtině 😀

Každopádně včera jsem narazila na větu, která se mi vyloženě líbila, a proto se s vámi o ni podělím. Opět se omlouvám lidem anglicky nemluvícím.

Mr Hadgecock lived his secret life, innocently unaware that the secret of his secret was secret only to himself.

Reklamy
 
Napsat komentář

Posted by on Listopad 13, 2014 in Knižní, Všehochuť

 

Vlastnosti:

Sečteno a podtrženo – říjen 2014

Sečteno a podtrženo – říjen 2014

Zdravím!

Za poslední dobu tu nepřibylo moc příspěvků, ač bych třeba i chtěla. Nějak jsem se prostě nedostala k tomu, abych sepsala nějakou tu recenzi. Neustále jsem to odkládala, až jsem pak měla třeba problém vrátit se ke knize a její atmosféře, a tak jsem nakonec nic nenapsala. Bohužel nemůžu slíbit, že se situace zlepší. Volného času mi bude spíše ubývat, ale v tom ani takový velký problém není. Jde spíš o aktuální stav mého notebooku.

Je zřejmě těžce nemocný a momentálně čekám na verdikt a možnost či nemožnost ho uzdravit. Hrozně moc doufám, že se mi vrátí v pořádku, jelikož jej mám velice ráda a navíc je ještě moc mladý na to, aby nás opustil. Věnujte tedy prosím malý momentík svého času a popřejte mému zlatíčku brzké (a co nejlevnější) uzdravení. Děkuji. A teď se pokusím vrátit zase do normálnosti.

Dny se nám krátí, tepla ubývá a při čtení večer na autobusové zastávce začínám litovat toho, že nemám rukavice.Člověk by se nejradši zachumlal pod deku s čajíkem a dobrou knížkou. Času na to moc není, ale párkrát jsem to tento měsíc zvládla. Jinak ale převládalo mé typické čtení při každodenním cestování a ve volných chvílích mezi školou a prací.

Ze začátku měsíce jsem četla knížky vypůjčené z knihovny, kam je mimochodem zase musím zítra vrátit. První jsem vzala Na jih od hranic, na západ od slunce od Murakamiho. Byla v mnoha věcech podobná Norskému dřevu, které jsem četla nějakou dobu zpátky, při jejím čtení jsem si uvědomovala, jak moc z Murakamiho života se promítlo do jeho tvorby. No stručně řečeno, rozhodně je to dobré čtení. Počet stran 168

Další knihou v pořadí se stala tenká, ani ne stostránková Kronika ohlášené smrti od Márqueze. Ta mne pro změnu zavedla do úplně jiného světa. Exotického a přece tak nábožensky ovlivněného. Příběh o tom, jak všichni věděli o plánované vraždě, ale nevěřili, že by se mohla stát a proto jí nezabránili – bylo to velice zajímavé. Počet stran 89

V podobném duchu – zase hrály hlavní roli lidské vlastnosti – se nesla i další kniha od Márqueze – Sto roků samoty. Kdysi jsme ji probírali v literatuře a já si pamatovala jen, že je děj je velice složitý, je tam spousta postav a jmenují se většinou stejně nebo podobně. Kamarád mi dokonce říkal, že při čtení této knihy měl radši před sebou i vytisknutý rodokmen rodiny Buendíů – našich mnoha hrdinů. Je pravda, že u této knihy člověk občas musí trochu popřemýšlet, ale nepřišlo mi to nijak drastické a ve skutečnosti se mi líbilo, co tato složitost vlastně ke konci vytvořila a vyjadřovala. Počet stran 318

A právě jsem si uvědomila, že ještě před těmito třemi jsem přece četla Rukověť bojovníka světla od Paula Coelha. Knížečka je to malá, ale má spoustu úžasných inspirativních idejí. Je to prostě něco, v čem vyloženě Coelha poznáváte. Motivace, ideály, náboženství, ale také realita a člověk v ní. Je to vlastně knížečka o tom, jak by měl vypadat ideální člověk – bojovník světla. Při čtení vás ale potěší, že ani ideální člověk není ideální 🙂 Počet stran tady hlásí 157, ale kniha je malého formátu, asi trochu větší jak A6.

Poslední dočtenou knihou za měsíc říjen pak byl Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel od Jonase Jonassona. Knížka naprosto úžasná, kterou už jsem už při čtení doporučovala každému, komu jsem mohla 🙂 Příjemné vtipné počteníčko, u kterého si ale například zopakujete i dějepis 🙂 Počet stran je podle internetu 398.

V posledním říjnovém dni jsem začala číst další knihu od Paula Coelha, tentokrát novinku se jménem Nevěra. Tuto knihu, stejně jako staříka, jsem si koupila v knihkupectví.

Abych to tedy shrnula. 2 nové knihy do sbírky, 5 přečtených knih, 1130 přečtených stránek. Popravdě jsem čekala výsledek horší, ale samozřejmě bych radši četla více. Chci také dostát svému předsevzetí přečíst do konce roku 20 knih. Zbývá mi jich už „jen“ 5, ale semestr nám pokročil a co nevidět tu bude psaní seminárek, zápočtů a dalších všemožných testů. Ostatně na jeden bych se teď měla učit.

PS: na fotce chybí Stařík, jelikož toho jsem nechala doma v Olomouci.

20141102_221942

 
Napsat komentář

Posted by on Listopad 2, 2014 in Knižní, Všehochuť

 

Vlastnosti: , ,

Žhavé zprávy – kniha, která mě nenadchla

Po knize Žhavé zprávy od Jefferyho Deavera jsem sáhla vlastně jen proto, že jsem viděla v knihkupectví nějaké autorovy knihy a byly hodnocené velice pozitivně. O autorovi nebo jeho stylu jsem nevěděla tedy téměř vůbec nic, jen to, že píše detektivky a napsal jich už docela hodně.

Nevím, jestli jsem jen sáhla po špatném kousku nebo kde nastal problém, ale kniha mě nijak moc nenadchla. Jádrem příběhu je hlavní hrdinka Rune, pracující v televizi jako pomocná kameramanka. Tuto práci ale nechce dělat navždy a proto se snaží prorazit někam výš. A k tomu jí nahraje osud. Na jejím stole se objeví dopis od Randy Boggse, muže, který sedí ve vězení za vraždu, kterou podle jeho slov nespáchal a navíc mu ve vězení usilují o život. Rozhodnutá dostat tohoto neprávem odsouzeného muže o život se Rune pouští do riskantní práce a snaží se získat souhlas vedoucích, aby mohl svou vysněnou reportáž natočit. A tady se nám to krapet komplikuje, respektive se to stává alespoň trochu zajímavým. Randy Boggs byl totiž odsouzen za vraždu Lance Hoppera, bývalého ředitele televize, pro kterou Rune pracuje. Nicméně se Rune podaří si svou reportáž před šéfy obhájit a může se jí tedy naplno věnovat a snažit se najít pravého vraha. Nechci teď spoilerovat konec, ale jak už to tak bývá, tak opravdovým vrahem je samozřejmě tradičně někdo velice blízký. Je to logické, musí tu být přeci nějaký zvrat a musí jít o postavu, se kterou jsme alespoň trochu více seznámeni.

Co se týče stylu, jakým je kniha napsána, tak ten je takový lehce přístupný. Řekla bych, že je to takové jednoduché oddechové čtení, kdy autor úplně prostě popisuje situace, které nastávají. I zde ale můžeme najít občas i nějaké hlubší myšlenky, řečené zejména v dialozích. Snad abychom se s hlavní hrdinkou mohli více ztotožnit, popisuje nám autor i trable jejího osobního života, které mi připadají místy trochu moc dramatické. Jak může někdo například nevědět, jak se vlastně jmenuje jeho spolubydlící? Ale možná má tento fakt vypovídat jen o míře inteligence naší hrdinky.

Musím říct, že místy byla Rune docela sympatickou postavou, takovou normální podivnou holkou. Její naivita a ne úplně vysoká inteligence, dala možnost několika zajímavým zvratům v pozdější části knihy, kde se nám pomalu dostává nějakého toho rozuzlení, jen aby pak Rune zjistila, že si vlastně myslela všechno špatně a že to je vlastně úplně jinak. Taková situace nastává v závěru asi třikrát po sobě a ačkoli je to hezký ukazatel lidského charakteru, tak už mě to po chvíli trochu unavovalo. Co mě ale doslova vyburcovalo ke smíchu byly naprosto zbytečné, ale extrémně nečekané zvraty, které mě opravdu zabíjely svou dramatičností. Nemohla jsem si pomoct, ale představila jsem si scénu, kdy najednou přijde zpoza stínu jedna z vedlejších postav a dramaticky pronese svou větu.

Abych to tedy shrnula. Někomu se autor možná líbí a hltá každou jeho knihu, já se k těmto lidem ale zřejmě nepřidám. Žhavé zprávy uklidím do poličky a nemyslím, že bych je je ještě někdy vytáhla. Ale abych autora hned nezahazovala, tak možná bych si někdy mohla přečíst některou z jeho novějších knih.

A jaký je váš názor? Četli jste něco od tohoto autora?

 
Napsat komentář

Posted by on Říjen 13, 2014 in Knižní

 

Vlastnosti: , ,

Norské dřevo

Norské dřevo

Už nějakou dobu jsem se chystala tuhle knihu přečíst. Slyšela jsem, že je fakt dobrá, ale až když jsem ji otevřela, jsem si uvědomila, že vlastně vůbec nevím, o čem to je 😀 Hned jsem ale pochopila, v jakém duchu se to asi ponese. Venku bylo krásně, ale přišlo mi, že knížku by asi bylo nejlepší číst při dešti, aby atmosféra odpovídala. A měla jsem pravdu. Když jsem ji pak za deště dočítala při světle lampičky, pocit z toho byl hned jiný.

Hlavní hrdina Tóru Watanabe (normálně bych zabíjela za český přepis japonského jména, ale za 280 stránek už jsem si zvykla) nám ve svých sedmatřiceti letech vypráví příběh svého mládí, konkrétně pak období jeho studia na univerzitě na přelomu 60. a 70. let. On sám se považuje za obyčejného, ale už jen po pár stránkách mu to čtenář nemůže věřit. Já teda nevěřila. Dozvídáme se, že Tórův jediný přítel ze střední školy Kizuki spáchal v sedmnácti sebevraždu, což našeho hlavního hrdinu muselo zákonitě nějak poznamenat. Po odchodu na vysokou školu se v Tokiu znovu potkává s dívkou Naoko, Kizukiho přítelkyní, se kterou se sice spolu s Kizukim pravidelně ve trojici scházeli, ale on jí vlastně nikdy neměl moc co říct a vlastně ji neznal. Jejich vztah je velice zvláštní. Spojuje je vlastně Kizukiho smrt a mají pocit, že právě jen ten druhý je může pochopit. Postupně se sblíží, ale pak Naoko náhle zmizí a Tóru zjišťuje, že Naoko se musí psychicky léčit. Nebyla totiž úplně v pořádku už od dětství.

A takhle je to v podstatě se všemi postavami v knize. Přišlo mi, že tam nikdo není úplně v pořádku. Samotný Tóru, který se tak nějak nezajímá o okolní svět; arogatní bohém Nagasawa, který s ním bydlí na koleji a věčně někde balí holky, jde si za svým a na ostatních lidech mu zřejmě vůbec nezáleží; Nagasawowa přítelkyně Hacumi, která o jeho děvkaření a celkovém zvláštním životním postoji ví, ale přesto s ním i tak zůstává; Midori, holka se kterou se Tóru poznává ve škole a o které, si prostě nejde nemyslet, že má o kolečko navíc; Reiko, paní ve středních letech, která se zdá na první pohled v pořádku, ale je ve stejném zařízení jako Naoko už sedm let a když se dozvíte, proč tam vlastně je, tak se nestačíte divit. No a samozřejmě samotná Naoko, která se ve svých problémech zmítá jako v temné propasti.

Tóru bydlí na koleji, chodí do školy vlastně jen z nudy, čte západní autory, je takový uzavřený a samotářský. Nestará se moc o ostatní, a to je právě to, co se líbí těm pár lidem, co se s ním baví. Zatímco se Tóru snaží nějak řešit svůj vztah s Naoko a navštěvuje ji v ústavu, kde to vypadá, jako by se zastavil čas, jeho život na škole tak nějak pořád plyne. Jediným zpestřením mu pak je zvláštní přítel Nagasawa a potrhlá Midori. Jedním z hlavních podnětů knihy je vlastně také to, že člověk se musí naučit žít. A my sledujeme, jak to jde nebo nejde našemu hlavnímu hrdinovi i lidem okolo něj.

Co se týče stylu, jakým je dílo napsáno, tak zpočátku působí trochu prazvláštně, ale člověk si postupně zvykne. Murakami má svůj styl, kde – ač se říká, že je japonským spisovatelem, který píše nejaponsky – špetku Japonska cítíte. Já osobně mám moc ráda japonskou kulturu, a tak se mi moc líbilo, když se v příběhu objevilo něco opravdu japonského, jako například chození na střechu. (Vždycky jsem si představila nějakou tu school life mangu a studentíky, co se ulejvají z hodin a jdou místo toho na střechu xD )

Chvilku mi trvalo, než jsem si zvykla na fakt, že je kniha psaná v ich formě, jelikož jsem dlouho nic takového nečetla. Rozhodně to ale k příběhu sedělo, zvlášť když nám to celé vlastně vypráví starší Tóru a místy jde opravdu vidět, jak má teď jiný pohled na svůj vysokoškolský život, který popisuje a taky jak někde prokládá vyprávění svými nynějšími myšlenkami a zkušenostmi.

Jak už jsem říkala, kniha se nesla převážně v dosti ponurém duchu, i když samozřejmě nechyběly i veselejší pasáže, zajímavé postřehy a názory různých postav. Všechno to ale pro mě pořád zůstávalo tak nějak zároveň i smutné. Celý příběh se neustále točí okolo smrti, hranice mezi životem a smrtí. Krásně to vystihuje věta několikrát v příběhu zmiňovaná: Smrt není opakem života, smrt je jeho součástí. Nečekala jsem tedy žádný happyend, ale nedá se říct, že bych přesně čekala konec, který nám nakonec autor přednesl.

Za mě je Norské dřevo rozhodně kniha, která stojí za přečtení. Musíte být ale ve správném rozpoložení, rozhodně to není nějaká oddechová knížka. A když si pustíte píseň Norwegian wood od Beatles, podle které je název, ještě vám to doplní celou atmosféru knihy samotné.

20140920_164119

A co vy a Norské dřevo? Četli jste? Chystáte se číst?

 
1 komentář

Posted by on Září 22, 2014 in Knižní

 

Vlastnosti: , , ,

Dny evropského dědictví aneb jak jsem objevila zlatý (knižní) důl :)

V rámci dnů evropského dědictví se u nás v Olomouci na Dolním náměstí konají antikvariátní trhy. Knihy jsou tam zlevněné a můžete tam najít i nějaké pěkné kousky. Říkala jsem si tedy, že se tam zajdu podívat a snad si možná i nějakou tu knihu vyberu. Jelikož jsem ale zase bez peněz, tak jsem se opravdu musela omezit jen na jednu knihu. Vybrala jsem si Na větrné hůrce od E. Brontëové a o 70 Kč chudší, ale o jednu knihu bohatší jsem se vydala s přítelem na kafčo.

Když jsme se pak rozdělili, tak jsem se nevydala hned domů, ale řekla jsem si, že se stavím do parku si na chvilku počíst, když je venku tak hezky. A vzpomněla jsem si, že u fontány má být nějaká čítárna, tak jsem se vydala tam, obhlédnout, o co vlastně jde. Když jsem tam přišla, zjistila jsem, že začínají až od 12:00 a já tam jsem o půl hodiny dřív, nicméně mi řekli, že to vůbec nevadí a že si klidně už můžu něco vybrat. Prohlížela jsem knihy, vybrala jsem Jefferyho Deavera a šla se paní zeptat, jak že ten systém vlastně funguje. A odpověď mě naprosto dostala. Paní mi řekla, že si prostě vyberu knihu a můžu si ji buď přečíst v parku a nebo klidně pak dočíst doma. Když viděla můj nejistý pohled, tak mi sdělila napřímo, že si můžu vybrat kolik knih jen chci a vzít si je domů. Že všechny ty, co tam mají, jsou vyřazené a můžu se tím probrat, jak chci.

No já byla úplně nadšená a pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Spousta knih tam vypadala moc pěkně, některé skoro jako nové. Říkala jsem si, že vezmu nějakou dětskou pro bráchu a taky něco pro mamku a samozřejmě něco pro sebe. Nakonec jsem skončila se 7 knihami. Odnést si více mi přišlo už trochu blbé, ale všichni ti, co to tam měli na starost, vypadali, že jsou rádi, když se toho zbaví.

Naprosto nadšená jsem hned psala kamarádce, že jsem objevila zlatý důl, ať si tam taky pro něco zajde a šla si na konec parku k jezírku číst 🙂

Takže podtrženo a sečteno, tohle vše jsem dnes pořídila:

  • Na větrné hůrce – Emily Brontëová
  • Žhavé zprávy – Jeffery Deaver
  • Výlety pana Broučka – Svatopluk Čech
  • Knihy džunglí – Rudyard Kipling
  • Vzpomínky na Sherlocka Holmese – Sir Arthur Conan Doyle
  • Její počestné Veličenstvo císařovna – Vladimír Přibský
  • Království – Tom Martin
  • Miliony – Frank Cottrell Boyce

 

20140905_133934

 

(Za kvalitu fotky se omlouvám. Lepší už to nebude. Nechce se mi totiž :D)

 

To bude vše, Pac a pusu, vaše happy Kristýnka 🙂

 
komentáře 3

Posted by on Září 5, 2014 in Knižní, Všehochuť

 

Vlastnosti: ,

Tak jsem dnes byla v knihovně…takový malý update :D

Chtěla jsem si zajít pro nějakou tu knížku do knihovny, než mi vyprší členství zdarma. (V MZK v Brně je totiž členství do 20 let zdarma) Tak jsem se tam po práci vydala. Po cestě jsem si však uvědomila, že mám jen malou tašku, kam se mi stejně nic nevejde a v dešti bych knihy neměla kam dát. Odnesla jsem si proto knížku jen jednu a to Norské dřevo od Haruki Murakamiho. Ve výsledku je to asi stejně dobře, že mám knihu jen jednu. Rozečetla jsem teď A Dance with Dragons a než se proberou tím velkým počtem stránek, tak to asi nějakou dobu potrvá. Každopádně Norské dřevo bude asi příští kniha, ke které budu psát recenzi, tak se můžete těšit 🙂

 
Napsat komentář

Posted by on Září 2, 2014 in Knižní, Všehochuť

 

Vlastnosti: ,

Volání kukačky

Volání kukačky

Tak a jsem tu s prvním knižním příspěvkem. Jedná se o knihu Volání kukačky od Roberta Gailbraitha, což je ve skutečnosti J.K.Rowlingová skrývající se za pseudonym. Tuto knihu jsem měla v plánu přečíst již delší dobu, koupila jsem ji spolu s druhým dílem ASOIAF na den knihy, kdy byly snížené ceny 🙂

Jedná se o velice populární knihu dnes moderního detektivního žánru. Jako každá kultovní detektivka, řeší i tato kniha případ vraždy. Nebo ne? Hlavní hrdina Cormoran Strike, který je soukromým detektivem na pokraji krachu jak pracovního, tak osobního života, je svým novým klientem požádán, aby prošetřil údajnou sebevraždu známé modelky. Strike tento případ bere zejména jako příležitost, jak ze svého zámožného klienta vytřískat co nejvíce peněz. Ostatně, po rozchodu se snoubenkou nemá kde bydlet a nezbývá mu nic jiného, než nocovat ve své kanceláři. A ještě k tomu mu z agentury poslali náhradu za sekretářku, kterou vyhodil právě proto, že si ji nemohl dovolit. 

A právě tahle dočasná sekretářka je další důležitou postavou příběhu. Robin se právě přistěhovala do Londýna za svým snoubencem a vydělává si brigádami, než se jí podaří najít něco nového. Agentura ji posílá do Strikeovy kanceláře a dozvídáme se, že Robin vždycky lákalo vyšetřování, a tak se snaží s případem pomoct. 

Strike postupně sbírá víc a víc informací o případu, seznamujeme se skrz něj s dalšími postavami a zjišťujeme také bližší informace o něm samotném. Jak už to u detektivek bývá, čím dále se knihou pročítáte, tím více se příběh stupňuje a pomalu si sami kladete tu hlavní otázku: „Jak to teda vlastně bylo?“ a nebo „Kdo je teda vrah?“ No a pokud jste jako já, tak poslední kapitoly úplně hltáte xD Nicméně vrah je nakonec dopaden a všechno dopadne více či méně dobře. 

Musím ale říct, že více než samotný příběh mě zaujaly spíše postavy a hlavně styl, jakým se o nich dozvídáme. Strike se během vyšetřování setkává s nejrůznějšími lidmi a je zajímavé sledovat, jak se každý postava jinak vyjadřuje a co si vlastně kdo myslí o mrtvé modelce a lidech kolem ní. Jak každý události její smrti i ji samotnou popisuje trochu jinak. Jak není vše tak, jak se na první pohled zdá. Dává to tomu příběhu takový lidský rozměr. A pak tu máme samotného hlavního hrdinu. Sice ho tak nazývám, ale rozhodně nemá typické hrdinovské vlastnosti. Je bez peněz, bez přítelkyně, nemanželský syn slavného zpěváka, kterému ale spíš jeho minulost v životě přitěžuje, je válečným hrdinou, který ale za svou medailí zaplatil ztrátou části nohy. Je beze sporu velice zajímavou postavou a abych mu úplně nekřivdila, má úžasný smysl pro pořádek, co se týče důkazů a pálí mu to teda úžasně. Když na konci vysvětloval, jak se co stalo, byla jsem v úžasu z těch detailů. 

Takovým dalším hezkým prvkem knihy je detektivův vztah k Robin, která se snaží nejdříve plnit jen svou práci a taktně si drží odstup a nepátrá v Strikeově (je divné skloňovat takto cizí jména, dělám to vůbec dobře? :D) osobním životě. I on ji zprvu bere jen jako dočasnou přítěž, ale začne si jí vážit, také právě kvůli tomu, že se narozdíl od jiných nepitvá v jeho životě. Jsem moc ráda, že vztah těchto dvou postav nepřeroste v nic víc než v přátelství, pokud to tak vůbec můžeme nazvat. Kdyby se totiž mezi nimi něco stalo, přišlo by mi to asi hrozně klišé, a tak jsem ráda, že zůstalo jen u uznání, pomoci a náklonnosti. 

Autorův styl mi trochu připomínal Nesba, ale možná je to jen tím, že obě dvě díla jsou detektivky, kde se autoři nebojí popsat skutečný svět a dát svým postavám reálné vlastnosti a problémy. Možná taky proto, že jsem poslední dobou četla jen ASOIAF 😀 Chápu ale, proč Rowlingová napsala knihu pod pseudonymem. Je totiž trošku zvláštní spojovat si autorku Harryho Pottera s někým, kdo se nebojí sprostých slov a gest. A ještě taková jedna pěkná zajímavost. Dramatičnost poslední kapitoly krásně podtrhuje změna do přítomného času.

Připadá mi, že už teď je článek dlouhý, i když bych klidně mohla rozebírat ještě dál a dál xD 
Knihu každopádně doporučuji všem, kdo se chtějí snadno ponořit do nějakého příběhu.

Jinak, tohle je můj první pokus o recenzi, tak mě prosím nekamenujte 🙂 Pokud jste knihu četli, klidně se o ní můžeme pobavit a pokud jste ji nečetli a chtěli byste třeba vědět ještě něco dalšího, co by vás přimělo k jejímu čtení, klidně se ptejte 🙂

Pac a pusu 🙂 (ano, tento dětinský pozdrav mi nějak přirostl k mému internetovému já :D)

PS: Při cestě do Brna jsem knihu celou dočíst nestihla, zbývalo mi asi 50 stránek. Chtěla jsem ji ale prostě dočíst, a tak jsem s ní sedla ještě před prací do kavárny 🙂 Trochu mě ale mrzí, že jsem ji nepřečetla na jeden dech, bylo by to asi o něčem trochu jiném.

20140901_105306

 
komentáře 2

Posted by on Září 1, 2014 in Knižní

 

Vlastnosti: , , ,