RSS

Category Archives: Osobní

Mám se začít bát?

Ne, tohle není post o knihách s hororovou tématikou. Tohle je bohužel ze života, konkrétně něco, co se mi přihodilo dnes.

Abyste tomuto příběhu rozuměli, měli byste o mě něco vědět. Jsem studentkou práv a můj otec je vietnamského původu. Já sama jsem ve Vietnamu nikdy nebyla, jazyk až na pár slovíček vůbec neovládám a spousta lidí tvrdí, že na první pohled ani nepoznají, že jsem míšenka.

Dnes jsem ale zjistila, že existuje skupinka lidí, která to vždy pozná. Říká se jim rasově nesnášenliví. Nebojte, nic se mi nestalo. Jen jsem se trošku zamyslela, kam ten svět spěje a rozhodla se, že se opravdu nechci v tomto městě (Brno) moc zdržovat.

S kamarádkou z práv, se kterou shodou okolností i pracuju, jsme se domluvily, že se půjdeme podívat na nějaké to jednání na soud. Ostatně, škola to po nás i vyžaduje. Kdo znáte Brno, zřejmě si tuto ministory dokážete trochu živěji představit, každopádně pokusím se to co nejvíce přiblížit.

Naše práce je na stejné ulici jako brněnský krajský soud. My však měly zamířeno na prvostupňové řízení, takže Městský soud v Brně. Dojely jsme na nádraží, nechaly si těsně před nosem nechat ujet tramvaj (pardon, šalinu), protože lidi všude… Musely jsme tedy chvilku počkat na další, cca za 5 minut přijela šalina č. 8 a do té jsme nastoupily. Spolu s námi do ní nastoupil i pán pochybného vzezření.

Všimla jsem si ho už na zastávce. Vypadal, že mýdlo nebo vodu už pěkně dlouho neviděl, na zádech měl batoh napěchovaný věcmi, na hlavě kulicha, na očích sluneční brýle a byl zabalen do huňaté šály, takže z jeho obličeje toho vlastně moc vidět nebylo.

S kamarádkou, která je Brňačka (říkejme jí I.), jsme nastoupily a našly si místa k sezení nahoře hned za schody. Teď se asi hodí popsat tramvaj. Když do ní nastoupíte, tak je tam normálně prostor dole a pak pár schodečků, které vedou do vyvýšené části. Nechápu, proč to tak je. Přijde mi to nelogické, ale budiž. Za schody jsou na jedné straně dvě sedačky vedle sebe a pak na druhé straně jedno sedadlo.

Náš pochybný pán vyšel schody a udělal něco pro mě naprosto nepochopitelného. Zapřel se o zábradlí schodů a párkrát se na nich spustil dolů a nahoru jako třeba na bradlech. Netuším, proč to dělal. Asi nemá, jde jinde by si zacvičil? Nebo chtěl ukázat, jaký je silák? Jediné, čeho dosáhl, bylo rozšíření obrovského zápachu. Byly jsme nejblíž a mám docela dost citlivý čich, takže mi to nebylo úplně příjemné. Pak si pán sedl na to volné místo na druhé straně od nás. S I. jsme se na sebe podívaly a přemýšlely, jestli se nepřesunout jinam, ale nakonec jsem řekla, že ne, že na tu chvilku (3 zastávky) to už je jedno. Nevím proč, ale tak nějak mi to přišlo neslušné. Opravdu nechápu proč.

Pán najednou začal velice hlasitě nadávat, že cikánky by měly chcípnout a jít do p**e a tak. Udiveně jsme se na sebe s I. podívaly a tak nějak jsme to ignorovaly. Bavily jsme se o nějakých věcech do školy, myslím, že jsme řešily náležitosti odvolání a odvolací důvody. To, že pán tam div nevyřvával jsem naprosto ignorovala.

Jaké překvapení bylo, když se najednou naklonil nade mne, ruku v pěst směrem k mému obličeji (ale jen jako gesto, nevypadalo to, že mě chce opravdu praštit) a z jeho úst vyšlo: „Tak budeš už držet hubu, ty jedna vietnamská k**vo? Vypadni pryč. Jdi do pí*e, s cigánama…“ Už nevím, jaké všechny nadávky tam chrlil a kam mě vlastně posílal. Byla jsem jak opařená. S I. jsme vstaly a šly po schodkách dolů ke dveřím. Měly jsme jet ještě jednu zastávku, ale nehodlala jsem vystoupit jen kvůli nějakému takovému chlápkovi.

Samozřejmě jsem si to ani nechtěla nechat líbit. Věděla jsem ale, že pouštět se do konfliktu nemá smysl a taky by to nemuselo být úplně bezpečné. Takže jsem se jenom zeptala, kam mám jako podle něho jít. Na to jsem dostala odpověď, že teda do té pi*e, odkud jsem přišla. Řekla jsem už jen, že já jsem tady doma a byla jsem velice ráda, že chlap na zastávce před tou naší vystoupil.

Jakmile vystoupil, začali se samozřejmě ozývat lidé a celou situaci komentovat. Že to je strašné. A že člověk hlavně neví, jak se ten druhý zachová a tak.

Při cestě domů o nějakou tu hodinku později jsem čekala na zastávce Úzká, hned u Vaňkovky. Když jsem chvilku pozorovala ty lidi, co procházeli, došlo mi, kolik pobudů (nemůžu najít jiné slovo) tam je. Nechci nikoho škatulkovat, ale prostě přiznávám, že z takových lidí nemám dobrý pocit. A přijde mi, že jich je všude čím dál tím víc. A v Černovicích, kde teď bydlíme, je taky koncentrace dost vysoká.

Včera večer mi ujel autobus, šla jsem chvíli pěšky a pak čekala pár minut na zastávce Psychiatrická nemocnice. Příště už to určitě neudělám. Na lavičku, kde jsem měla položený relativně těžký nákup, si naprosto neslyšně sedl jeden pán tmavší pleti a naproti přes ulici zase nějaký jiný s baterkou prohlížel obsah popelnic.

Vždycky jsem říkala, že Brno je hnusné město a tento názor asi nikdy nezměním. Musím říct, že po dnešku se opravdu těším, až se přestěhuju zpátky do krásné Olomouce a doufám, že se tahle situace nebude šířit i tam.

A jelikož tohle má být primárně blog o knihách…už jsem skoro u konce Anatomie lži! Chuděrka knížka už je trošku unavená, jak ji pořád tahám s sebou v tašce. Asi ji už vysvobodím a dočtu ji. A třeba hned 🙂

 

 
Napsat komentář

Posted by on Listopad 19, 2015 in Osobní, Uncategorized

 

Vlastnosti:

How do you write a blog about books when you don’t really read…?

Welp. Řekla bych, že titulek mluví za vše.

Jak už jsem určitě říkala, poslední dobou nemám moc času a když už ho mám tak se málokdy dostanu k tomu, abych otevřela nějakou knížku. Neustále mě totiž pronásleduje myšlenka, že musím dělat něco do školy nebo uklízet nebo tak něco. A když už si dopřeju od toho všeho trochu utéct, tak je mnohem snazší si pustit nějaký seriál, u kterého můžu totálně vypnout. U knížky, byť sebelepší, musí člověk vyvinout nějakou tu mozkovou činnost, kdežto u seriálu jen čučíte a je dokázáno, že i ve spánku je činnost mozku vyšší.

Takže se ze mě stává asi hrozný hlupák, jelikož vědomě omezuji činnost mozku?

Also, poslední dobu mám hrozný, ale jako fakt hrozný, ne že bych to říkala jen, aby to dobře vyznělo, problém se vstáváním. Můžu spát dlouho, můžu spát málo, výsledek je vždycky stejný. Za boha se nemůžu přinutit vstát z postele. A když vyloženě nemusím (třeba když mám jít na přednášky), tak prostě nejdu. Potřebovala bych nějakou hyper motivaci.

Taky mě štve, že paní, ke které jsem chodila na power yogu, teď asi přestane ty lekce mít. A její studio jde celé nějak do kytek, co se týče yogy. I když teda jsou nějaké lekce ve středu a čtvrtek, tak někdo jako já, kdo přijede většinou ve čtvrtek večer, to asi moc neocení. Už když jsem si pořizovala první permanentku, tak jsem se s majitelkou dohodla, že mi i prodlouží dobu trvání, jelikož jsem ve městě jen o víkendu. To tehdy byly lekce ještě pravidelně v pátek dopoledne a občas v sobotu.

Teď není ani jedno. Já sama nemám tu disciplínu, abych si dala pořádně do těla. Pak nemám ten krásný pocit, že se sebou něco dělám a všechno je takové mleh…Moc nepomáhá to hnusné počasí. Teď některý den vysvitlo sluníčko a já se podle toho náležitě usmívala a měla se docela fajn. Teď, když se podívám z okna, tak…je to prostě všechno takové nijaké…

Jo a dneska jdu k zubaři. Až dopiju kávu, tak si asi opět vyčistím zuby 😀

Stejně se bojím, co mi řekne. Už posledně se jí tam něco nelíbilo a nemůžu říct, že bych opravdu stoprocentně dělala všechno to, co mi doporučila. To bych totiž pak jen na ústní hygienu každý den musela obětovat tak 30-40 minut.

No…wish me luck?

A blíží se Vánoce. Chtěla bych svým lidičkám pořídit krásné dárečky, ale nějak nejsou penízky na to všechno 😦  Asi si beru moc velké sousto, když se podívám na to, co všechno bych chtěla pořídit. Asi se vrátím k obyčejným malým a hlavně levným dárečkům. Jsem přece chudý studentík…tak bych si měla přestat hrát na to, že mám spoustu peněz na rozdávání.

A tady to asi radši ukončím, protože se dostávám na šikmou plochu a měla bych se zase pokusit obklopit se krásnýma happy thoughts 🙂

Bye bye!

 
Napsat komentář

Posted by on Říjen 22, 2015 in Osobní

 

Vlastnosti:

Is this a ghost story or was it just a long hiatus?

‚Ello people (or other beings)

It’s been a while since my last post, I know. I lost the thing you need for writing a blog. What is it you ask? Computer? No, he’s fine. Hands? Fortunately, that is not the issue either, otherwise my life would be kinda eerm….you know…fucked. (Props to all those people without a hand or two for being able to manage their lives) Ok, I’m blabbing again. The thing that I lacked? ‚twas DRIVE. The urge to write. And then also the content. I didn’t read as much towards the end of last year and then just…once quite a lot of time passed, I was more and more reluctant to write anything. So here you have it.

What made me change my mind and actually write something? Maybe with so many changes in my life and so many things that I find hard to cope with I need some place safe. Something that keeps me sane. Usually that place is beside my boyfriend (don’t tell him that 😀 he already knows) but most of the week, actually half but it feels like eternity, I’m someplace else. So I need to find my place to be able to make it on my own.

I’m actually thinking whether to post this or not…Also, why am I writing in English when this blog is supposed to be in Czech? I guess I just started with „‚Ello people“ and it kinda happened. So I guess from now on this blog will be in bilingual? 😀 I’m deeply sorry if you don’t understand both languages and can’t read and enjoy the great things I write. Actually, I’m not 😀 Also, sarcasm happens a lot these days when I write….or talk…or breathe 😀

I guess that’s enough for an update of „What what what? What the actual fuck is happening? Is she crazy? Or what?“

Have a nice day. Bye bye!

 
1 komentář

Posted by on Srpen 27, 2015 in Osobní

 

Vlastnosti:

Čtecí progress neprogressuje tak, jak bych si představovala

Zdravím!

Dlouho jsem se tu neukázala s ničím novým a bohužel to bylo docela opodstatněné. Měla jsem totiž zdravotní problémy. Nejdřív jsem o víkendu měla problémy se žaludkem a bolest hlavy. Byla jsem ve stavu, kdy jsem se ani nemohla pomalu zvednout z postele. No a pak, když jsem se z toho nějak dostala, jsem měla otřesné bolesti hlavy. Nezabíral mi na to ani paralen 500, tak jsem si pro jistotu zašla k doktorovi v Modřicích. Čekala jsem, že mi napíše nějaké prášky. Místo toho mě ale poslal na akutní neurologické vyšetření do fakultní nemocnice v Brně a tam jsem strávila „překrásné“ 3 hodiny. Měla jsem s sebou sice knížku, ale čte se fakt špatně, když vás trápí bolesti hlavy, takže jsem se brutálně nudila. Když jsem se teda konečně probojovala k doktorce, tak mi řekla, že mám asi migrénu, napsala prášek, poslala na odběry a dala žádanku na magnetickou rezonanci.

Z odběru krve mám ještě teď naprosto otřesně velikou a naprosto nechutnou modřinu, ze které se některým dělá i špatně, když se na ni podívají. Do toho mi ještě včera zubařka řekla, že mi bude muset odstranit obě uzdičky, protože se mi odhalují krčky. Jinými slovy mi rozřeže pusu a budu aspoň týden značně omezena. Což se mi opravdu vůbec nehodí, když mi začíná škola, chodím do práce a tak.

Takže tady vidíte, že jsem opravdu neměla moc času na čtení, což mě samozřejmě dost mrzí. Chybí mi asi ještě necelých 200 stran z Dance with Dragons, což bych měla určitě přečíst do konce týdne a buď začít to Norské dřevo nebo přečíst kamarádovu povídku, jak jsem mu slíbila. Do toho jsem ještě chtěla sepsat článek Knihy mého dětství, k němuž mě inspiroval stejnojmenný projekt od jedné slečny blogerky. A taky mi pomalu začíná škola, takže tomu se taky budu muset začít věnovat.

Je toho na mě poslední dobou nějak moc. Chtěla bych pro změnu nějaké dobré zprávy třeba. Jo a taky by mohla začít mizet ta velikánská modřina na ruce…nebo aspoň přestat bolet…jdu si to namazat…

Mějte se krásně 😉 Nebo aspoň líp než já 😀

 
komentáře 2

Posted by on Září 19, 2014 in Osobní

 

Vlastnosti: ,