RSS

Tag Archives: Haruki Murakami

Chybí mi opravdové knihy

Dnes jsem po delší době (ano, pár dní navíc je pro mě prostě delší doba! obyčejně jezdím do Brna v neděli/pondělí a tentokrát jsem jela až ve středu“ 😀 ano, ujíždím si na těchto extrémně dlouhých závorkách, deal with it! 😀 pro ty, kdo už zapomněli začátek původní věty, začnu radši znova) takže dnes jsem tedy po delší době opět cestovala víc jak pár minut. Jela jsem z Olomouce do Brna a jak asi každý ví, je to taková pěkná hodinka a půl, když máte štěstí. Opravy a zúžení na D1 jsou prostě lahoda!…insert sarcasm…

Každopádně mi zas tak moc nevadilo, že cesta trvala o půl hodiny déle než obvykle. Nikam jsem nespěchala. Takže jsem si mohla užít o půl hodiny více čtení, yay! Je o mě známo, že nejvíc toho přečtu při cestování. Když jsem ještě bydlela v Modřicích a do školy dojížděla cca 15 min busem a dalších 20 šalinou do školy v Brně, tak jsem s sebou vždy nosila knížku. I když jsem ji třeba ráno rozespalá neotevřela, tak cestou zpět, zejména pak ve večerních hodinách, kdy člověk ještě čekal takových dejme tomu krásných 15 minut na zastávce, se knížka fakt hodila. Teď ale jezdím kratší dobu a do knížky se jaksi nemám šanci ani začíst. To je ale cesta do práce, cesta do školy bude o krapet delší, takže se snad i začtu 🙂

Ale mám takový pocit, že poslední dobou mimo cestování nějak málo čtu. Když knihu otevřu večer, tak na ní většinou usnu a to nemusí být ani nudná a já nemusím být ani nějak moc unavená. Prostě postel na mě působí magicky 😀

A teď abych se dostala k názvu tohoto příspěvku. Začala jsem číst Terryho Pratchetta. To asi víte – myslím, že jsem to sem psala. Teď čtu třetí knihu a co je na tom trochu zvláštní, tak ji čtu v digitální podobě. O prázdninách jsem si k narozeninám nechala nadělit nový tablet a rozhodla se jej využívat taky dost na čtení. Je to fajn. Nosím ho s sebou téměř všude a i když možná vypadám jako exot, tak si ho třeba v autobuse otevřu a čtu. Ale stačily jen tři knížky (respektive u té třetí jsem teprve v půlce) a už mi chybí papírové knihy. Ještě víc to umocnila má nedávná návštěva knihkupectví.

Opět jsem si připomněla jaké to je, když jdete do knihkupectví a víte, že si nemůžete nic koupit, protože musíte šetřit. Je to mučení. Jak jsem teď nějakou dobu měla problém najít něco, co bych chtěla číst, tak teď je to pryč. Vešla jsem do knihkupectví a našla jsem hned několik věcí, co bych si ráda pořídila. Nejvíc teď asi toužím po knížce od Murakamiho – Kronika ptáčka na klíček. Dost mě chytlo, že hlavní postava je právník, teda aspoň myslím, že je 😀 Bohužel nemám teď dost financí a tak budu asi muset knížečku oželet. Přemýšlela jsem, že bych si obnovila průkazku v knihovně a vypůjčila si ji, ale tak nějak toužím po tom ji vlastnit. Yop, je to se mnou složité…

Teď, když je pěkně, bych se nejradši usadila někde na lavičce v parku a otevřela knihu. Ale ne soubor s knihou, prostě knihu. Pravou, nefalšovanou, papírovou úžasnost, která ještě ke všemu voní. Na chvíli jsem se teď zastavila, abych si to představila. Úplně už jsem cítila teplo sluníčka a povrch přebalu. Ale pak jsem se opět ocitla v realitě, v pokoji, kde je dost zima. Protože v tomhle baráku je prostě pořád zima…

No nic, mějte se krásně. Já jdu zavřít okno, abych nezmrzla…

PS: Nebaví mě po sobě číst články. Pokud to nedává smysl, omluvuju se *pout*

 
Napsat komentář

Posted by on Září 16, 2015 in Všehochuť

 

Vlastnosti: , , ,

Návštěva knihovny a jak nic nestíhám

Zdravím!

Jak tak na mě postupně dopadá školní režim, přestávám postupně ztrácet čas na věci, které si plánuji. Momentálně se snažím nějak skloubit ve svém programu školu, brigádu, čas s přítelem a dalšími mými oblíbenými lidmi, nějaké to počteníčko, nějaké to psaní zážitků z počteníčka a taky mi nepořádek kolem mě neustále připomíná, že bych měla uklízet. Samozřejmě bych musela být asi superčlověk, abych tohle všechno zvládla. Méně spát, více makat a lépe využívat čas. Ale já tradičně při takovémto množství věcí, co bych měla udělat, raději volím útěk 😀 Vyberu si třeba nějaký seriál a celý den zvládnu nedělat nic jiného, než vybraný pořad sledovat. Tak nějak proběhl můj víkend 😀

Ale abych se vrátila k původně zamýšlenému tématu. Minulý týden ve čtvrtek jsem šla do knihovny v Brně vrátit knihu (Ano, půjčila jsem si jednu, jelikož jsem tehdy stejně neměla nějaké další knihy kam dát. Možná si pamatujete, že jsem o tom už psala.) Zároveň mi také končila platnost členství, tak jsem si rovnou zaplatila na další půlrok. No a samozřejmě jsem se šla podívat, jestli mezi knihami ve volném výběru najdu nějakou, kterou bych si ráda vzala domů. Našla jsem hned tři a to jsem zas tak moc nehledala :D. Teď se někdo z vás možná podiví, že tři knihy přece nic není. Že je to naopak ještě málo. Dala bych vám i zapravdu nebýt toho seznamu povinností na mém talíři. Jelikož mě dost vyčerpává čtení kapitol z učebnice a mnohostránkových judikátů, které většinou musíte přečíst několikrát, abyste jim vůbec porozuměli, tak myslím, že tři knihy jsou zatím docela dostačující. A vždy si přece můžu jít pro něco dalšího 🙂

No a co jsem si v knihovně nakonec vypůjčila? Po Norském dřevě jsem opět sáhla po Murakamim – Na jih od hranic, na západ od slunce a pak takové klasiky – Sto roků samoty a Kronika ohlášené smrti, jejich autorem je Gabriel García Márquez. Přiznám se, že jsem schválně sáhla po tenčích knihách. Čtu převážně při cestování v dopravních prostředcích a opravdu se mi nechce celý den tahat žádná velikánská kniha, zvlášť pokud mám s sebou ještě i notebook.

Tolik tedy z knihovny.

Před víkend jsem taky chtěla napsat recenzi na Žhavé zprávy, jak už jsem slibovala, ale nějak jsem se k tomu prostě nedostala. Zkusím si na to tedy najít čas někdy v tomto týdnu a tady bych vás chtěla trochu blíže seznámit s knihou o bojovníkovi světla od Paula Coelha. A jakmile dočtu Murakamiho, tak bych se k němu asi taky chtěla nějak vyjádřit, protože je to bezesporu zajímavá kniha.

Takže plánů je hodně, tak snad se mi je podaří i splnit 😀 Nějaké „krásné“ fotky knih, aby to tu nevypadalo tak smutně, se pokusím dodat později, až se mi bude chtít a bude na to prostor 😀

Pro dnešek vše. Mějte se krásně a snažte se dodržovat své plány, ať v tom nejsem sama 🙂

 
Napsat komentář

Posted by on Říjen 6, 2014 in Všehochuť

 

Vlastnosti: ,

Norské dřevo

Norské dřevo

Už nějakou dobu jsem se chystala tuhle knihu přečíst. Slyšela jsem, že je fakt dobrá, ale až když jsem ji otevřela, jsem si uvědomila, že vlastně vůbec nevím, o čem to je 😀 Hned jsem ale pochopila, v jakém duchu se to asi ponese. Venku bylo krásně, ale přišlo mi, že knížku by asi bylo nejlepší číst při dešti, aby atmosféra odpovídala. A měla jsem pravdu. Když jsem ji pak za deště dočítala při světle lampičky, pocit z toho byl hned jiný.

Hlavní hrdina Tóru Watanabe (normálně bych zabíjela za český přepis japonského jména, ale za 280 stránek už jsem si zvykla) nám ve svých sedmatřiceti letech vypráví příběh svého mládí, konkrétně pak období jeho studia na univerzitě na přelomu 60. a 70. let. On sám se považuje za obyčejného, ale už jen po pár stránkách mu to čtenář nemůže věřit. Já teda nevěřila. Dozvídáme se, že Tórův jediný přítel ze střední školy Kizuki spáchal v sedmnácti sebevraždu, což našeho hlavního hrdinu muselo zákonitě nějak poznamenat. Po odchodu na vysokou školu se v Tokiu znovu potkává s dívkou Naoko, Kizukiho přítelkyní, se kterou se sice spolu s Kizukim pravidelně ve trojici scházeli, ale on jí vlastně nikdy neměl moc co říct a vlastně ji neznal. Jejich vztah je velice zvláštní. Spojuje je vlastně Kizukiho smrt a mají pocit, že právě jen ten druhý je může pochopit. Postupně se sblíží, ale pak Naoko náhle zmizí a Tóru zjišťuje, že Naoko se musí psychicky léčit. Nebyla totiž úplně v pořádku už od dětství.

A takhle je to v podstatě se všemi postavami v knize. Přišlo mi, že tam nikdo není úplně v pořádku. Samotný Tóru, který se tak nějak nezajímá o okolní svět; arogatní bohém Nagasawa, který s ním bydlí na koleji a věčně někde balí holky, jde si za svým a na ostatních lidech mu zřejmě vůbec nezáleží; Nagasawowa přítelkyně Hacumi, která o jeho děvkaření a celkovém zvláštním životním postoji ví, ale přesto s ním i tak zůstává; Midori, holka se kterou se Tóru poznává ve škole a o které, si prostě nejde nemyslet, že má o kolečko navíc; Reiko, paní ve středních letech, která se zdá na první pohled v pořádku, ale je ve stejném zařízení jako Naoko už sedm let a když se dozvíte, proč tam vlastně je, tak se nestačíte divit. No a samozřejmě samotná Naoko, která se ve svých problémech zmítá jako v temné propasti.

Tóru bydlí na koleji, chodí do školy vlastně jen z nudy, čte západní autory, je takový uzavřený a samotářský. Nestará se moc o ostatní, a to je právě to, co se líbí těm pár lidem, co se s ním baví. Zatímco se Tóru snaží nějak řešit svůj vztah s Naoko a navštěvuje ji v ústavu, kde to vypadá, jako by se zastavil čas, jeho život na škole tak nějak pořád plyne. Jediným zpestřením mu pak je zvláštní přítel Nagasawa a potrhlá Midori. Jedním z hlavních podnětů knihy je vlastně také to, že člověk se musí naučit žít. A my sledujeme, jak to jde nebo nejde našemu hlavnímu hrdinovi i lidem okolo něj.

Co se týče stylu, jakým je dílo napsáno, tak zpočátku působí trochu prazvláštně, ale člověk si postupně zvykne. Murakami má svůj styl, kde – ač se říká, že je japonským spisovatelem, který píše nejaponsky – špetku Japonska cítíte. Já osobně mám moc ráda japonskou kulturu, a tak se mi moc líbilo, když se v příběhu objevilo něco opravdu japonského, jako například chození na střechu. (Vždycky jsem si představila nějakou tu school life mangu a studentíky, co se ulejvají z hodin a jdou místo toho na střechu xD )

Chvilku mi trvalo, než jsem si zvykla na fakt, že je kniha psaná v ich formě, jelikož jsem dlouho nic takového nečetla. Rozhodně to ale k příběhu sedělo, zvlášť když nám to celé vlastně vypráví starší Tóru a místy jde opravdu vidět, jak má teď jiný pohled na svůj vysokoškolský život, který popisuje a taky jak někde prokládá vyprávění svými nynějšími myšlenkami a zkušenostmi.

Jak už jsem říkala, kniha se nesla převážně v dosti ponurém duchu, i když samozřejmě nechyběly i veselejší pasáže, zajímavé postřehy a názory různých postav. Všechno to ale pro mě pořád zůstávalo tak nějak zároveň i smutné. Celý příběh se neustále točí okolo smrti, hranice mezi životem a smrtí. Krásně to vystihuje věta několikrát v příběhu zmiňovaná: Smrt není opakem života, smrt je jeho součástí. Nečekala jsem tedy žádný happyend, ale nedá se říct, že bych přesně čekala konec, který nám nakonec autor přednesl.

Za mě je Norské dřevo rozhodně kniha, která stojí za přečtení. Musíte být ale ve správném rozpoložení, rozhodně to není nějaká oddechová knížka. A když si pustíte píseň Norwegian wood od Beatles, podle které je název, ještě vám to doplní celou atmosféru knihy samotné.

20140920_164119

A co vy a Norské dřevo? Četli jste? Chystáte se číst?

 
1 komentář

Posted by on Září 22, 2014 in Knižní

 

Vlastnosti: , , ,