RSS

Tag Archives: kniha

I’m stuck again…vyhlídky na lepí zítřky?

Musím omluvit sebe z období psaní minulého článku. Není tak úplně pravda, že bych vůbec nečetla. Mám už delší dobu rozečtenou knihu Anatomie lži od Dana Browna a za nějakou tu půlku semestru (nebo jak dlouho už to je, co jsem ji otevřela poprvé), jsem se dostala už za polovinu.

Chtěla jsem se pak náležitě pochlubit, když jsem po cestě z Brna do Olomouce přečetla docela slušný kousek. Následně jsem byla zahlcena spoustou věcí do školy, dalšími povinnostmi nebo následnou mrtvolností z toho. takže než jsem se stihla pochlubit, že už zase trochu víc čtu, tak už zase nečtu.

Přečetla jsem sice něco okolo 100 stránek učebnice obchodního práva, ale to je tak všechno. Plus teda nějaká ta manga.

Už se hrozně těším, až budu mít trochu více volna, že se konečně dostanu k nějaké knížce a nebudu ji číst přes měsíc…

Navíc jsem viděla nebo slyšela o několika dobrých knihách a přemýšlím, že bych si o ně napsala Ježíškovi. Pár dnů zpátky jsem taky zjistila, že v angličtině už vyšla 3.kniha Roberta Galbraitha aka J.K.Rowling z universe Cormoran Strike. Obě předcházející knihy se mi moc líbily, takže už se velice těším na český překlad. Měla jsem i nutkání koupit si to v angličtině, ale přeci jen jsem to četla původně v češtině a je to takové zvláštní vždycky, ten přechod. Třeba když jsem četla celou ságu A song of ice and fire v angličtině, tak potom pro mě bylo absolutně nesnesitelné číst knihu Rytíř sedmi království, kterou jsem dostala od bratra minulé Vánoce. Dodnes jsem to vlastně nepřečetla…

…jsem teď zrovna na přednášce a trochu jsem teď ztratila nic ohledně tohoto mého pisálkování, jelikož jsem vznesla dotaz a paní docentka na něj odpovídala poměrně dlouho…:D

Abych se k tomu ale nějak zase dostala. Štve mě, že teď více nečtu. Asi bych s tím teoreticky mohla něco udělat, takže se o to aspoň trochu pokusím. Nicméně se nesmírně těším, až nastane nějaká doba, kdy to bude trochu lehčí se školou (třeba ve zkouškovém :D) a začtu se konečně do nějaké knížky. A že jich je. Nějaký oficiální seznam sice nemám, v mém povědomí je ale pár titulů, které jsou must have, resp. must read. Moc teda doufám, že ta situace někdy nastane. Když se podívám na to, co všechno mě čeká…ale upletla jsem si to na sebe sama, takže to prostě musím zvládnout.

Doufám, že i když já si moc knih neužívám, tak ostatní si něco takového nenechají jen tak ujít a lehce vám teda závidím ten čtenářský požitek. Musím se do toho taky pustit 🙂

Každopádně, mějte se krásně a užívejte čtení 😉

 
Napsat komentář

Posted by on Listopad 4, 2015 in Všehochuť

 

Vlastnosti: , , , , ,

Chybí mi opravdové knihy

Dnes jsem po delší době (ano, pár dní navíc je pro mě prostě delší doba! obyčejně jezdím do Brna v neděli/pondělí a tentokrát jsem jela až ve středu“ 😀 ano, ujíždím si na těchto extrémně dlouhých závorkách, deal with it! 😀 pro ty, kdo už zapomněli začátek původní věty, začnu radši znova) takže dnes jsem tedy po delší době opět cestovala víc jak pár minut. Jela jsem z Olomouce do Brna a jak asi každý ví, je to taková pěkná hodinka a půl, když máte štěstí. Opravy a zúžení na D1 jsou prostě lahoda!…insert sarcasm…

Každopádně mi zas tak moc nevadilo, že cesta trvala o půl hodiny déle než obvykle. Nikam jsem nespěchala. Takže jsem si mohla užít o půl hodiny více čtení, yay! Je o mě známo, že nejvíc toho přečtu při cestování. Když jsem ještě bydlela v Modřicích a do školy dojížděla cca 15 min busem a dalších 20 šalinou do školy v Brně, tak jsem s sebou vždy nosila knížku. I když jsem ji třeba ráno rozespalá neotevřela, tak cestou zpět, zejména pak ve večerních hodinách, kdy člověk ještě čekal takových dejme tomu krásných 15 minut na zastávce, se knížka fakt hodila. Teď ale jezdím kratší dobu a do knížky se jaksi nemám šanci ani začíst. To je ale cesta do práce, cesta do školy bude o krapet delší, takže se snad i začtu 🙂

Ale mám takový pocit, že poslední dobou mimo cestování nějak málo čtu. Když knihu otevřu večer, tak na ní většinou usnu a to nemusí být ani nudná a já nemusím být ani nějak moc unavená. Prostě postel na mě působí magicky 😀

A teď abych se dostala k názvu tohoto příspěvku. Začala jsem číst Terryho Pratchetta. To asi víte – myslím, že jsem to sem psala. Teď čtu třetí knihu a co je na tom trochu zvláštní, tak ji čtu v digitální podobě. O prázdninách jsem si k narozeninám nechala nadělit nový tablet a rozhodla se jej využívat taky dost na čtení. Je to fajn. Nosím ho s sebou téměř všude a i když možná vypadám jako exot, tak si ho třeba v autobuse otevřu a čtu. Ale stačily jen tři knížky (respektive u té třetí jsem teprve v půlce) a už mi chybí papírové knihy. Ještě víc to umocnila má nedávná návštěva knihkupectví.

Opět jsem si připomněla jaké to je, když jdete do knihkupectví a víte, že si nemůžete nic koupit, protože musíte šetřit. Je to mučení. Jak jsem teď nějakou dobu měla problém najít něco, co bych chtěla číst, tak teď je to pryč. Vešla jsem do knihkupectví a našla jsem hned několik věcí, co bych si ráda pořídila. Nejvíc teď asi toužím po knížce od Murakamiho – Kronika ptáčka na klíček. Dost mě chytlo, že hlavní postava je právník, teda aspoň myslím, že je 😀 Bohužel nemám teď dost financí a tak budu asi muset knížečku oželet. Přemýšlela jsem, že bych si obnovila průkazku v knihovně a vypůjčila si ji, ale tak nějak toužím po tom ji vlastnit. Yop, je to se mnou složité…

Teď, když je pěkně, bych se nejradši usadila někde na lavičce v parku a otevřela knihu. Ale ne soubor s knihou, prostě knihu. Pravou, nefalšovanou, papírovou úžasnost, která ještě ke všemu voní. Na chvíli jsem se teď zastavila, abych si to představila. Úplně už jsem cítila teplo sluníčka a povrch přebalu. Ale pak jsem se opět ocitla v realitě, v pokoji, kde je dost zima. Protože v tomhle baráku je prostě pořád zima…

No nic, mějte se krásně. Já jdu zavřít okno, abych nezmrzla…

PS: Nebaví mě po sobě číst články. Pokud to nedává smysl, omluvuju se *pout*

 
Napsat komentář

Posted by on Září 16, 2015 in Všehochuť

 

Vlastnosti: , , ,

Norské dřevo

Norské dřevo

Už nějakou dobu jsem se chystala tuhle knihu přečíst. Slyšela jsem, že je fakt dobrá, ale až když jsem ji otevřela, jsem si uvědomila, že vlastně vůbec nevím, o čem to je 😀 Hned jsem ale pochopila, v jakém duchu se to asi ponese. Venku bylo krásně, ale přišlo mi, že knížku by asi bylo nejlepší číst při dešti, aby atmosféra odpovídala. A měla jsem pravdu. Když jsem ji pak za deště dočítala při světle lampičky, pocit z toho byl hned jiný.

Hlavní hrdina Tóru Watanabe (normálně bych zabíjela za český přepis japonského jména, ale za 280 stránek už jsem si zvykla) nám ve svých sedmatřiceti letech vypráví příběh svého mládí, konkrétně pak období jeho studia na univerzitě na přelomu 60. a 70. let. On sám se považuje za obyčejného, ale už jen po pár stránkách mu to čtenář nemůže věřit. Já teda nevěřila. Dozvídáme se, že Tórův jediný přítel ze střední školy Kizuki spáchal v sedmnácti sebevraždu, což našeho hlavního hrdinu muselo zákonitě nějak poznamenat. Po odchodu na vysokou školu se v Tokiu znovu potkává s dívkou Naoko, Kizukiho přítelkyní, se kterou se sice spolu s Kizukim pravidelně ve trojici scházeli, ale on jí vlastně nikdy neměl moc co říct a vlastně ji neznal. Jejich vztah je velice zvláštní. Spojuje je vlastně Kizukiho smrt a mají pocit, že právě jen ten druhý je může pochopit. Postupně se sblíží, ale pak Naoko náhle zmizí a Tóru zjišťuje, že Naoko se musí psychicky léčit. Nebyla totiž úplně v pořádku už od dětství.

A takhle je to v podstatě se všemi postavami v knize. Přišlo mi, že tam nikdo není úplně v pořádku. Samotný Tóru, který se tak nějak nezajímá o okolní svět; arogatní bohém Nagasawa, který s ním bydlí na koleji a věčně někde balí holky, jde si za svým a na ostatních lidech mu zřejmě vůbec nezáleží; Nagasawowa přítelkyně Hacumi, která o jeho děvkaření a celkovém zvláštním životním postoji ví, ale přesto s ním i tak zůstává; Midori, holka se kterou se Tóru poznává ve škole a o které, si prostě nejde nemyslet, že má o kolečko navíc; Reiko, paní ve středních letech, která se zdá na první pohled v pořádku, ale je ve stejném zařízení jako Naoko už sedm let a když se dozvíte, proč tam vlastně je, tak se nestačíte divit. No a samozřejmě samotná Naoko, která se ve svých problémech zmítá jako v temné propasti.

Tóru bydlí na koleji, chodí do školy vlastně jen z nudy, čte západní autory, je takový uzavřený a samotářský. Nestará se moc o ostatní, a to je právě to, co se líbí těm pár lidem, co se s ním baví. Zatímco se Tóru snaží nějak řešit svůj vztah s Naoko a navštěvuje ji v ústavu, kde to vypadá, jako by se zastavil čas, jeho život na škole tak nějak pořád plyne. Jediným zpestřením mu pak je zvláštní přítel Nagasawa a potrhlá Midori. Jedním z hlavních podnětů knihy je vlastně také to, že člověk se musí naučit žít. A my sledujeme, jak to jde nebo nejde našemu hlavnímu hrdinovi i lidem okolo něj.

Co se týče stylu, jakým je dílo napsáno, tak zpočátku působí trochu prazvláštně, ale člověk si postupně zvykne. Murakami má svůj styl, kde – ač se říká, že je japonským spisovatelem, který píše nejaponsky – špetku Japonska cítíte. Já osobně mám moc ráda japonskou kulturu, a tak se mi moc líbilo, když se v příběhu objevilo něco opravdu japonského, jako například chození na střechu. (Vždycky jsem si představila nějakou tu school life mangu a studentíky, co se ulejvají z hodin a jdou místo toho na střechu xD )

Chvilku mi trvalo, než jsem si zvykla na fakt, že je kniha psaná v ich formě, jelikož jsem dlouho nic takového nečetla. Rozhodně to ale k příběhu sedělo, zvlášť když nám to celé vlastně vypráví starší Tóru a místy jde opravdu vidět, jak má teď jiný pohled na svůj vysokoškolský život, který popisuje a taky jak někde prokládá vyprávění svými nynějšími myšlenkami a zkušenostmi.

Jak už jsem říkala, kniha se nesla převážně v dosti ponurém duchu, i když samozřejmě nechyběly i veselejší pasáže, zajímavé postřehy a názory různých postav. Všechno to ale pro mě pořád zůstávalo tak nějak zároveň i smutné. Celý příběh se neustále točí okolo smrti, hranice mezi životem a smrtí. Krásně to vystihuje věta několikrát v příběhu zmiňovaná: Smrt není opakem života, smrt je jeho součástí. Nečekala jsem tedy žádný happyend, ale nedá se říct, že bych přesně čekala konec, který nám nakonec autor přednesl.

Za mě je Norské dřevo rozhodně kniha, která stojí za přečtení. Musíte být ale ve správném rozpoložení, rozhodně to není nějaká oddechová knížka. A když si pustíte píseň Norwegian wood od Beatles, podle které je název, ještě vám to doplní celou atmosféru knihy samotné.

20140920_164119

A co vy a Norské dřevo? Četli jste? Chystáte se číst?

 
1 komentář

Posted by on Září 22, 2014 in Knižní

 

Vlastnosti: , , ,

„Pokřivené“ příběhy

 by Oscar Wilde

překlad: Knihy, které svět považuje za nemorální jsou ty, které světu ukazují jeho hanbu.

Něco na tom asi bude. Nikdo přece nechce vidět svoje chyby, aby mu je někdo předhazoval. V minulosti to bylo umocněno ještě tím, že lidem bylo přímo řečeno, jak se mají chovat a kdokoli vybočoval, ten byl prostě špatný. Dnes se taky vlastně od každého něco očekává, ale na druhou stranu se snažíme bořit hranice „normálnosti“ a přijímat kladně i lidi, kteří vybočují z řady.

A když to propojíme s příběhy, tak já třeba naprosto miluju ty autory, co vybočují z řady a nebojí se popsat něco nevídaného a neslýchaného. Zvláště pak, když je to právě z minulosti, protože si můžete představit, jak asi kniha byla přijímána a jakou vlastně měl autor odvahu svůj příběh vůbec napsat a zveřejnit.

Pokřivená nemorální kniha, která mě napadne první je samozřejmě Lolita. Když jsem ji četla, tak jsem byla neustále v úžasu z její troufalosti. Nevěděla jsem, co dříve. Jestli být zděšena či znechucena obsahem nebo obdivovat autorův styl.

Dále mě pak napadá právě Oscar Wilde a téměř všechny jeho příběhy. Všechny poukazují na špatné, smutné stránky světa, ale Obraz Doriana Graye tuhle úlohu zvládá asi nejlépe. Možná pak ještě Lady Fuckingham je hodně „otřesná,“ ale tu jsem ještě nečetla, jen prvních pár řádků.

No a pak samozřejmě Irvingův Svět podle Garpa. Toho jsem četla asi v prváku na gymplu a přiznám se, že jsem ani nedočetla, jak moc šokující mi to přišlo. Tehdy jsem ještě neměla to správné vnímání asi 😀

Zato Parfém od Süskinda jsem pak hltala, třebaže jsem byla často při čtení znechucena. 😀

Je to takové to „příjemné“ znechucení, jestli víte, co myslím. To, když jste šokováni, ale zároveň musíte uznat, že nápad, příběh, styl jsou naprosto brilantní. Přemýšlím, že bych zase po nějaké takové knize mohla sáhnout.

Co vy? Jaký máte názor na takovéto „pokřivené“ knihy? A jakou třeba máte nejraději?

 
komentáře 3

Posted by on Září 12, 2014 in Všehochuť

 

Vlastnosti: , , , ,

Čtecí progress

Je to týden, co jsem dočetla Volání kukačky a postla sem svůj názor na ni. Je to teda také týden, co jsem rozečetla další knihu – A Dance with Dragons ze série A Song of Ice and Fire. Musím říct, že bylo trochu podivné z češtiny přejít zase k angličtině a zjišťuji, že mi trvá déle přečíst pár stran téhle anglicky psané knihy, než nějaké jiné psané česky.

Nicméně jsem si řekla, že si na Dance with Dragons dám tak 2 týdny, abych se pak mohla vrhnout na Norské dřevo. Uplynul týden a já nejsem ani v polovině 😀 Přes víkend jsem moc nečetla. Z části proto, že jsem polovinu soboty trpěla otřesnou kocovinou, no a taky jsem se pak nějak zasekla u seriálů. To o mě možná ještě nevíte. Jsem schopná vydržet u seriálu pěkně dlouho. Většinou se dívám v kuse, dokud neshlédnu všechny díly. Taky se ráda k některým vracím. Ano, je to trochu jako nemoc.

Musím se ale pochválit, neboť jsem včera knížku zase konečně otevřela a snad to do konce týdne možná i přečtu (když se na to teda dívám hodně optimisticky :D)

Tímto ukončuji svůj malý update. Mějte se famfárově 😉

 
1 komentář

Posted by on Září 9, 2014 in Všehochuť

 

Vlastnosti: , ,

Dny evropského dědictví aneb jak jsem objevila zlatý (knižní) důl :)

V rámci dnů evropského dědictví se u nás v Olomouci na Dolním náměstí konají antikvariátní trhy. Knihy jsou tam zlevněné a můžete tam najít i nějaké pěkné kousky. Říkala jsem si tedy, že se tam zajdu podívat a snad si možná i nějakou tu knihu vyberu. Jelikož jsem ale zase bez peněz, tak jsem se opravdu musela omezit jen na jednu knihu. Vybrala jsem si Na větrné hůrce od E. Brontëové a o 70 Kč chudší, ale o jednu knihu bohatší jsem se vydala s přítelem na kafčo.

Když jsme se pak rozdělili, tak jsem se nevydala hned domů, ale řekla jsem si, že se stavím do parku si na chvilku počíst, když je venku tak hezky. A vzpomněla jsem si, že u fontány má být nějaká čítárna, tak jsem se vydala tam, obhlédnout, o co vlastně jde. Když jsem tam přišla, zjistila jsem, že začínají až od 12:00 a já tam jsem o půl hodiny dřív, nicméně mi řekli, že to vůbec nevadí a že si klidně už můžu něco vybrat. Prohlížela jsem knihy, vybrala jsem Jefferyho Deavera a šla se paní zeptat, jak že ten systém vlastně funguje. A odpověď mě naprosto dostala. Paní mi řekla, že si prostě vyberu knihu a můžu si ji buď přečíst v parku a nebo klidně pak dočíst doma. Když viděla můj nejistý pohled, tak mi sdělila napřímo, že si můžu vybrat kolik knih jen chci a vzít si je domů. Že všechny ty, co tam mají, jsou vyřazené a můžu se tím probrat, jak chci.

No já byla úplně nadšená a pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Spousta knih tam vypadala moc pěkně, některé skoro jako nové. Říkala jsem si, že vezmu nějakou dětskou pro bráchu a taky něco pro mamku a samozřejmě něco pro sebe. Nakonec jsem skončila se 7 knihami. Odnést si více mi přišlo už trochu blbé, ale všichni ti, co to tam měli na starost, vypadali, že jsou rádi, když se toho zbaví.

Naprosto nadšená jsem hned psala kamarádce, že jsem objevila zlatý důl, ať si tam taky pro něco zajde a šla si na konec parku k jezírku číst 🙂

Takže podtrženo a sečteno, tohle vše jsem dnes pořídila:

  • Na větrné hůrce – Emily Brontëová
  • Žhavé zprávy – Jeffery Deaver
  • Výlety pana Broučka – Svatopluk Čech
  • Knihy džunglí – Rudyard Kipling
  • Vzpomínky na Sherlocka Holmese – Sir Arthur Conan Doyle
  • Její počestné Veličenstvo císařovna – Vladimír Přibský
  • Království – Tom Martin
  • Miliony – Frank Cottrell Boyce

 

20140905_133934

 

(Za kvalitu fotky se omlouvám. Lepší už to nebude. Nechce se mi totiž :D)

 

To bude vše, Pac a pusu, vaše happy Kristýnka 🙂

 
komentáře 3

Posted by on Září 5, 2014 in Knižní, Všehochuť

 

Vlastnosti: ,

Volání kukačky

Volání kukačky

Tak a jsem tu s prvním knižním příspěvkem. Jedná se o knihu Volání kukačky od Roberta Gailbraitha, což je ve skutečnosti J.K.Rowlingová skrývající se za pseudonym. Tuto knihu jsem měla v plánu přečíst již delší dobu, koupila jsem ji spolu s druhým dílem ASOIAF na den knihy, kdy byly snížené ceny 🙂

Jedná se o velice populární knihu dnes moderního detektivního žánru. Jako každá kultovní detektivka, řeší i tato kniha případ vraždy. Nebo ne? Hlavní hrdina Cormoran Strike, který je soukromým detektivem na pokraji krachu jak pracovního, tak osobního života, je svým novým klientem požádán, aby prošetřil údajnou sebevraždu známé modelky. Strike tento případ bere zejména jako příležitost, jak ze svého zámožného klienta vytřískat co nejvíce peněz. Ostatně, po rozchodu se snoubenkou nemá kde bydlet a nezbývá mu nic jiného, než nocovat ve své kanceláři. A ještě k tomu mu z agentury poslali náhradu za sekretářku, kterou vyhodil právě proto, že si ji nemohl dovolit. 

A právě tahle dočasná sekretářka je další důležitou postavou příběhu. Robin se právě přistěhovala do Londýna za svým snoubencem a vydělává si brigádami, než se jí podaří najít něco nového. Agentura ji posílá do Strikeovy kanceláře a dozvídáme se, že Robin vždycky lákalo vyšetřování, a tak se snaží s případem pomoct. 

Strike postupně sbírá víc a víc informací o případu, seznamujeme se skrz něj s dalšími postavami a zjišťujeme také bližší informace o něm samotném. Jak už to u detektivek bývá, čím dále se knihou pročítáte, tím více se příběh stupňuje a pomalu si sami kladete tu hlavní otázku: „Jak to teda vlastně bylo?“ a nebo „Kdo je teda vrah?“ No a pokud jste jako já, tak poslední kapitoly úplně hltáte xD Nicméně vrah je nakonec dopaden a všechno dopadne více či méně dobře. 

Musím ale říct, že více než samotný příběh mě zaujaly spíše postavy a hlavně styl, jakým se o nich dozvídáme. Strike se během vyšetřování setkává s nejrůznějšími lidmi a je zajímavé sledovat, jak se každý postava jinak vyjadřuje a co si vlastně kdo myslí o mrtvé modelce a lidech kolem ní. Jak každý události její smrti i ji samotnou popisuje trochu jinak. Jak není vše tak, jak se na první pohled zdá. Dává to tomu příběhu takový lidský rozměr. A pak tu máme samotného hlavního hrdinu. Sice ho tak nazývám, ale rozhodně nemá typické hrdinovské vlastnosti. Je bez peněz, bez přítelkyně, nemanželský syn slavného zpěváka, kterému ale spíš jeho minulost v životě přitěžuje, je válečným hrdinou, který ale za svou medailí zaplatil ztrátou části nohy. Je beze sporu velice zajímavou postavou a abych mu úplně nekřivdila, má úžasný smysl pro pořádek, co se týče důkazů a pálí mu to teda úžasně. Když na konci vysvětloval, jak se co stalo, byla jsem v úžasu z těch detailů. 

Takovým dalším hezkým prvkem knihy je detektivův vztah k Robin, která se snaží nejdříve plnit jen svou práci a taktně si drží odstup a nepátrá v Strikeově (je divné skloňovat takto cizí jména, dělám to vůbec dobře? :D) osobním životě. I on ji zprvu bere jen jako dočasnou přítěž, ale začne si jí vážit, také právě kvůli tomu, že se narozdíl od jiných nepitvá v jeho životě. Jsem moc ráda, že vztah těchto dvou postav nepřeroste v nic víc než v přátelství, pokud to tak vůbec můžeme nazvat. Kdyby se totiž mezi nimi něco stalo, přišlo by mi to asi hrozně klišé, a tak jsem ráda, že zůstalo jen u uznání, pomoci a náklonnosti. 

Autorův styl mi trochu připomínal Nesba, ale možná je to jen tím, že obě dvě díla jsou detektivky, kde se autoři nebojí popsat skutečný svět a dát svým postavám reálné vlastnosti a problémy. Možná taky proto, že jsem poslední dobou četla jen ASOIAF 😀 Chápu ale, proč Rowlingová napsala knihu pod pseudonymem. Je totiž trošku zvláštní spojovat si autorku Harryho Pottera s někým, kdo se nebojí sprostých slov a gest. A ještě taková jedna pěkná zajímavost. Dramatičnost poslední kapitoly krásně podtrhuje změna do přítomného času.

Připadá mi, že už teď je článek dlouhý, i když bych klidně mohla rozebírat ještě dál a dál xD 
Knihu každopádně doporučuji všem, kdo se chtějí snadno ponořit do nějakého příběhu.

Jinak, tohle je můj první pokus o recenzi, tak mě prosím nekamenujte 🙂 Pokud jste knihu četli, klidně se o ní můžeme pobavit a pokud jste ji nečetli a chtěli byste třeba vědět ještě něco dalšího, co by vás přimělo k jejímu čtení, klidně se ptejte 🙂

Pac a pusu 🙂 (ano, tento dětinský pozdrav mi nějak přirostl k mému internetovému já :D)

PS: Při cestě do Brna jsem knihu celou dočíst nestihla, zbývalo mi asi 50 stránek. Chtěla jsem ji ale prostě dočíst, a tak jsem s ní sedla ještě před prací do kavárny 🙂 Trochu mě ale mrzí, že jsem ji nepřečetla na jeden dech, bylo by to asi o něčem trochu jiném.

20140901_105306

 
komentáře 2

Posted by on Září 1, 2014 in Knižní

 

Vlastnosti: , , ,