RSS

Tag Archives: recenze

Žhavé zprávy – kniha, která mě nenadchla

Po knize Žhavé zprávy od Jefferyho Deavera jsem sáhla vlastně jen proto, že jsem viděla v knihkupectví nějaké autorovy knihy a byly hodnocené velice pozitivně. O autorovi nebo jeho stylu jsem nevěděla tedy téměř vůbec nic, jen to, že píše detektivky a napsal jich už docela hodně.

Nevím, jestli jsem jen sáhla po špatném kousku nebo kde nastal problém, ale kniha mě nijak moc nenadchla. Jádrem příběhu je hlavní hrdinka Rune, pracující v televizi jako pomocná kameramanka. Tuto práci ale nechce dělat navždy a proto se snaží prorazit někam výš. A k tomu jí nahraje osud. Na jejím stole se objeví dopis od Randy Boggse, muže, který sedí ve vězení za vraždu, kterou podle jeho slov nespáchal a navíc mu ve vězení usilují o život. Rozhodnutá dostat tohoto neprávem odsouzeného muže o život se Rune pouští do riskantní práce a snaží se získat souhlas vedoucích, aby mohl svou vysněnou reportáž natočit. A tady se nám to krapet komplikuje, respektive se to stává alespoň trochu zajímavým. Randy Boggs byl totiž odsouzen za vraždu Lance Hoppera, bývalého ředitele televize, pro kterou Rune pracuje. Nicméně se Rune podaří si svou reportáž před šéfy obhájit a může se jí tedy naplno věnovat a snažit se najít pravého vraha. Nechci teď spoilerovat konec, ale jak už to tak bývá, tak opravdovým vrahem je samozřejmě tradičně někdo velice blízký. Je to logické, musí tu být přeci nějaký zvrat a musí jít o postavu, se kterou jsme alespoň trochu více seznámeni.

Co se týče stylu, jakým je kniha napsána, tak ten je takový lehce přístupný. Řekla bych, že je to takové jednoduché oddechové čtení, kdy autor úplně prostě popisuje situace, které nastávají. I zde ale můžeme najít občas i nějaké hlubší myšlenky, řečené zejména v dialozích. Snad abychom se s hlavní hrdinkou mohli více ztotožnit, popisuje nám autor i trable jejího osobního života, které mi připadají místy trochu moc dramatické. Jak může někdo například nevědět, jak se vlastně jmenuje jeho spolubydlící? Ale možná má tento fakt vypovídat jen o míře inteligence naší hrdinky.

Musím říct, že místy byla Rune docela sympatickou postavou, takovou normální podivnou holkou. Její naivita a ne úplně vysoká inteligence, dala možnost několika zajímavým zvratům v pozdější části knihy, kde se nám pomalu dostává nějakého toho rozuzlení, jen aby pak Rune zjistila, že si vlastně myslela všechno špatně a že to je vlastně úplně jinak. Taková situace nastává v závěru asi třikrát po sobě a ačkoli je to hezký ukazatel lidského charakteru, tak už mě to po chvíli trochu unavovalo. Co mě ale doslova vyburcovalo ke smíchu byly naprosto zbytečné, ale extrémně nečekané zvraty, které mě opravdu zabíjely svou dramatičností. Nemohla jsem si pomoct, ale představila jsem si scénu, kdy najednou přijde zpoza stínu jedna z vedlejších postav a dramaticky pronese svou větu.

Abych to tedy shrnula. Někomu se autor možná líbí a hltá každou jeho knihu, já se k těmto lidem ale zřejmě nepřidám. Žhavé zprávy uklidím do poličky a nemyslím, že bych je je ještě někdy vytáhla. Ale abych autora hned nezahazovala, tak možná bych si někdy mohla přečíst některou z jeho novějších knih.

A jaký je váš názor? Četli jste něco od tohoto autora?

 
Napsat komentář

Posted by on Říjen 13, 2014 in Knižní

 

Vlastnosti: , ,

Norské dřevo

Norské dřevo

Už nějakou dobu jsem se chystala tuhle knihu přečíst. Slyšela jsem, že je fakt dobrá, ale až když jsem ji otevřela, jsem si uvědomila, že vlastně vůbec nevím, o čem to je 😀 Hned jsem ale pochopila, v jakém duchu se to asi ponese. Venku bylo krásně, ale přišlo mi, že knížku by asi bylo nejlepší číst při dešti, aby atmosféra odpovídala. A měla jsem pravdu. Když jsem ji pak za deště dočítala při světle lampičky, pocit z toho byl hned jiný.

Hlavní hrdina Tóru Watanabe (normálně bych zabíjela za český přepis japonského jména, ale za 280 stránek už jsem si zvykla) nám ve svých sedmatřiceti letech vypráví příběh svého mládí, konkrétně pak období jeho studia na univerzitě na přelomu 60. a 70. let. On sám se považuje za obyčejného, ale už jen po pár stránkách mu to čtenář nemůže věřit. Já teda nevěřila. Dozvídáme se, že Tórův jediný přítel ze střední školy Kizuki spáchal v sedmnácti sebevraždu, což našeho hlavního hrdinu muselo zákonitě nějak poznamenat. Po odchodu na vysokou školu se v Tokiu znovu potkává s dívkou Naoko, Kizukiho přítelkyní, se kterou se sice spolu s Kizukim pravidelně ve trojici scházeli, ale on jí vlastně nikdy neměl moc co říct a vlastně ji neznal. Jejich vztah je velice zvláštní. Spojuje je vlastně Kizukiho smrt a mají pocit, že právě jen ten druhý je může pochopit. Postupně se sblíží, ale pak Naoko náhle zmizí a Tóru zjišťuje, že Naoko se musí psychicky léčit. Nebyla totiž úplně v pořádku už od dětství.

A takhle je to v podstatě se všemi postavami v knize. Přišlo mi, že tam nikdo není úplně v pořádku. Samotný Tóru, který se tak nějak nezajímá o okolní svět; arogatní bohém Nagasawa, který s ním bydlí na koleji a věčně někde balí holky, jde si za svým a na ostatních lidech mu zřejmě vůbec nezáleží; Nagasawowa přítelkyně Hacumi, která o jeho děvkaření a celkovém zvláštním životním postoji ví, ale přesto s ním i tak zůstává; Midori, holka se kterou se Tóru poznává ve škole a o které, si prostě nejde nemyslet, že má o kolečko navíc; Reiko, paní ve středních letech, která se zdá na první pohled v pořádku, ale je ve stejném zařízení jako Naoko už sedm let a když se dozvíte, proč tam vlastně je, tak se nestačíte divit. No a samozřejmě samotná Naoko, která se ve svých problémech zmítá jako v temné propasti.

Tóru bydlí na koleji, chodí do školy vlastně jen z nudy, čte západní autory, je takový uzavřený a samotářský. Nestará se moc o ostatní, a to je právě to, co se líbí těm pár lidem, co se s ním baví. Zatímco se Tóru snaží nějak řešit svůj vztah s Naoko a navštěvuje ji v ústavu, kde to vypadá, jako by se zastavil čas, jeho život na škole tak nějak pořád plyne. Jediným zpestřením mu pak je zvláštní přítel Nagasawa a potrhlá Midori. Jedním z hlavních podnětů knihy je vlastně také to, že člověk se musí naučit žít. A my sledujeme, jak to jde nebo nejde našemu hlavnímu hrdinovi i lidem okolo něj.

Co se týče stylu, jakým je dílo napsáno, tak zpočátku působí trochu prazvláštně, ale člověk si postupně zvykne. Murakami má svůj styl, kde – ač se říká, že je japonským spisovatelem, který píše nejaponsky – špetku Japonska cítíte. Já osobně mám moc ráda japonskou kulturu, a tak se mi moc líbilo, když se v příběhu objevilo něco opravdu japonského, jako například chození na střechu. (Vždycky jsem si představila nějakou tu school life mangu a studentíky, co se ulejvají z hodin a jdou místo toho na střechu xD )

Chvilku mi trvalo, než jsem si zvykla na fakt, že je kniha psaná v ich formě, jelikož jsem dlouho nic takového nečetla. Rozhodně to ale k příběhu sedělo, zvlášť když nám to celé vlastně vypráví starší Tóru a místy jde opravdu vidět, jak má teď jiný pohled na svůj vysokoškolský život, který popisuje a taky jak někde prokládá vyprávění svými nynějšími myšlenkami a zkušenostmi.

Jak už jsem říkala, kniha se nesla převážně v dosti ponurém duchu, i když samozřejmě nechyběly i veselejší pasáže, zajímavé postřehy a názory různých postav. Všechno to ale pro mě pořád zůstávalo tak nějak zároveň i smutné. Celý příběh se neustále točí okolo smrti, hranice mezi životem a smrtí. Krásně to vystihuje věta několikrát v příběhu zmiňovaná: Smrt není opakem života, smrt je jeho součástí. Nečekala jsem tedy žádný happyend, ale nedá se říct, že bych přesně čekala konec, který nám nakonec autor přednesl.

Za mě je Norské dřevo rozhodně kniha, která stojí za přečtení. Musíte být ale ve správném rozpoložení, rozhodně to není nějaká oddechová knížka. A když si pustíte píseň Norwegian wood od Beatles, podle které je název, ještě vám to doplní celou atmosféru knihy samotné.

20140920_164119

A co vy a Norské dřevo? Četli jste? Chystáte se číst?

 
1 komentář

Posted by on Září 22, 2014 in Knižní

 

Vlastnosti: , , ,

Volání kukačky

Volání kukačky

Tak a jsem tu s prvním knižním příspěvkem. Jedná se o knihu Volání kukačky od Roberta Gailbraitha, což je ve skutečnosti J.K.Rowlingová skrývající se za pseudonym. Tuto knihu jsem měla v plánu přečíst již delší dobu, koupila jsem ji spolu s druhým dílem ASOIAF na den knihy, kdy byly snížené ceny 🙂

Jedná se o velice populární knihu dnes moderního detektivního žánru. Jako každá kultovní detektivka, řeší i tato kniha případ vraždy. Nebo ne? Hlavní hrdina Cormoran Strike, který je soukromým detektivem na pokraji krachu jak pracovního, tak osobního života, je svým novým klientem požádán, aby prošetřil údajnou sebevraždu známé modelky. Strike tento případ bere zejména jako příležitost, jak ze svého zámožného klienta vytřískat co nejvíce peněz. Ostatně, po rozchodu se snoubenkou nemá kde bydlet a nezbývá mu nic jiného, než nocovat ve své kanceláři. A ještě k tomu mu z agentury poslali náhradu za sekretářku, kterou vyhodil právě proto, že si ji nemohl dovolit. 

A právě tahle dočasná sekretářka je další důležitou postavou příběhu. Robin se právě přistěhovala do Londýna za svým snoubencem a vydělává si brigádami, než se jí podaří najít něco nového. Agentura ji posílá do Strikeovy kanceláře a dozvídáme se, že Robin vždycky lákalo vyšetřování, a tak se snaží s případem pomoct. 

Strike postupně sbírá víc a víc informací o případu, seznamujeme se skrz něj s dalšími postavami a zjišťujeme také bližší informace o něm samotném. Jak už to u detektivek bývá, čím dále se knihou pročítáte, tím více se příběh stupňuje a pomalu si sami kladete tu hlavní otázku: „Jak to teda vlastně bylo?“ a nebo „Kdo je teda vrah?“ No a pokud jste jako já, tak poslední kapitoly úplně hltáte xD Nicméně vrah je nakonec dopaden a všechno dopadne více či méně dobře. 

Musím ale říct, že více než samotný příběh mě zaujaly spíše postavy a hlavně styl, jakým se o nich dozvídáme. Strike se během vyšetřování setkává s nejrůznějšími lidmi a je zajímavé sledovat, jak se každý postava jinak vyjadřuje a co si vlastně kdo myslí o mrtvé modelce a lidech kolem ní. Jak každý události její smrti i ji samotnou popisuje trochu jinak. Jak není vše tak, jak se na první pohled zdá. Dává to tomu příběhu takový lidský rozměr. A pak tu máme samotného hlavního hrdinu. Sice ho tak nazývám, ale rozhodně nemá typické hrdinovské vlastnosti. Je bez peněz, bez přítelkyně, nemanželský syn slavného zpěváka, kterému ale spíš jeho minulost v životě přitěžuje, je válečným hrdinou, který ale za svou medailí zaplatil ztrátou části nohy. Je beze sporu velice zajímavou postavou a abych mu úplně nekřivdila, má úžasný smysl pro pořádek, co se týče důkazů a pálí mu to teda úžasně. Když na konci vysvětloval, jak se co stalo, byla jsem v úžasu z těch detailů. 

Takovým dalším hezkým prvkem knihy je detektivův vztah k Robin, která se snaží nejdříve plnit jen svou práci a taktně si drží odstup a nepátrá v Strikeově (je divné skloňovat takto cizí jména, dělám to vůbec dobře? :D) osobním životě. I on ji zprvu bere jen jako dočasnou přítěž, ale začne si jí vážit, také právě kvůli tomu, že se narozdíl od jiných nepitvá v jeho životě. Jsem moc ráda, že vztah těchto dvou postav nepřeroste v nic víc než v přátelství, pokud to tak vůbec můžeme nazvat. Kdyby se totiž mezi nimi něco stalo, přišlo by mi to asi hrozně klišé, a tak jsem ráda, že zůstalo jen u uznání, pomoci a náklonnosti. 

Autorův styl mi trochu připomínal Nesba, ale možná je to jen tím, že obě dvě díla jsou detektivky, kde se autoři nebojí popsat skutečný svět a dát svým postavám reálné vlastnosti a problémy. Možná taky proto, že jsem poslední dobou četla jen ASOIAF 😀 Chápu ale, proč Rowlingová napsala knihu pod pseudonymem. Je totiž trošku zvláštní spojovat si autorku Harryho Pottera s někým, kdo se nebojí sprostých slov a gest. A ještě taková jedna pěkná zajímavost. Dramatičnost poslední kapitoly krásně podtrhuje změna do přítomného času.

Připadá mi, že už teď je článek dlouhý, i když bych klidně mohla rozebírat ještě dál a dál xD 
Knihu každopádně doporučuji všem, kdo se chtějí snadno ponořit do nějakého příběhu.

Jinak, tohle je můj první pokus o recenzi, tak mě prosím nekamenujte 🙂 Pokud jste knihu četli, klidně se o ní můžeme pobavit a pokud jste ji nečetli a chtěli byste třeba vědět ještě něco dalšího, co by vás přimělo k jejímu čtení, klidně se ptejte 🙂

Pac a pusu 🙂 (ano, tento dětinský pozdrav mi nějak přirostl k mému internetovému já :D)

PS: Při cestě do Brna jsem knihu celou dočíst nestihla, zbývalo mi asi 50 stránek. Chtěla jsem ji ale prostě dočíst, a tak jsem s ní sedla ještě před prací do kavárny 🙂 Trochu mě ale mrzí, že jsem ji nepřečetla na jeden dech, bylo by to asi o něčem trochu jiném.

20140901_105306

 
komentáře 2

Posted by on Září 1, 2014 in Knižní

 

Vlastnosti: , , ,